Termín užívaný v generativní gramatice; mezi φ-r. (psáno taky phi rysy n. phi-rysy) patří rys osoby, rodu a čísla. φ-r. hrají důležitou roli v syntaxi (účastní se syntaktické ↗operace shody; ✍Chomsky, 2000), morfologii (např. při nespojité shodě (discontinuous agreement) mohou být φ-r. realizovány více morfémy na jednom a téže slově (✍Trommer, 2002; ✍Campbell, 2012), sémantice a pragmatice (např. v otázce, jak se φ-r. interpretují na zájmenech, viz ✍Kratzer(ová) (1998); ✍Heim(ová) (2008)). Substantiva a zájmena, tj. syntaktické kategorie NP/DP, mají φ-r. ohodnocené, protože osoba, číslo a rod jsou jejich inherentní vlastnosti. Ne vždy však musí být daná vlastnost morfologicky vyjádřena, viz např. rozdíl mezi substantivy a osobními zájmeny vzhledem k rysu osoby v příkladu (1) a (2). Někdy může určitý rys získávat hodnotu z příslušného kontextu, viz např. kontrast mezi takovýmto případem v (3) a morfologicky vyjádřeným rodem v (4):

Adjektiva mají φ-r. neohodnocené a získávají dané hodnoty teprve v syntaktické derivaci od jmenné fráze při operaci shody (např. ✍Baker, 2008), méně často bývá adjektivní shoda odsunuta až do postsyntaktické morfologie (✍Norris, 2014). Podobně operace shody ohodnotí φ-r. slovesa, konkrétně časovou hlavu T a verbální hlavu v (popř. aspektovou hlavu Asp), které získávají hodnoty φ-r. od subjektu a přímého objektu (✍Chomsky, 2000; ✍Chomsky, 2001). Podle ✍Bakera (2008) platí téměř univerzálně, že slovesa se shodují se subjektem a objektem v osobě, čísle a rodě, zatímco adjektiva vykazují shodu pouze v rodě a čísle. Pokud je ve větě přítomné zároveň pomocné a hlavní sloveso, pak se v č. na pomocném slovese uplatňuje rys osoby a čísla a na hlavním slovese rys čísla a rodu, viz (5). Pro takové případy ✍Chomsky (2001) předpokládá, že participium má neohodnocené rysy čísla a rodu, ale ne rys osoby:

V některých přístupech, které předpokládají operaci shody také pro předložkové fráze, mají φ-r. předložky (viz ✍Baker, 2008; ✍Biskup, 2009; ✍van Gelderen(ová), 2011). To znamená, že φ-r. mohou být přítomné také v příslovcích (6) n. spojkách (7), které jsou komplexními předložkovými frázemi a mají pádovou koncovku, která signalizuje proběhlou operaci shody; viz diskuzi níže.

Foneticky prázdné kategorie (pro, PRO) mají také φ-r., jak ukazuje přítomnost nedefaultní slovesné koncovky v (8a) a adjektivní koncovky v (9). To podporuje také fakt, že predikáty predikující o pro se musí shodovat ve φ-r., viz (8b):

Pokud φ-r. nejsou přítomné a operace shody není možná, sloveso nese defaultní koncovku, viz (10a), a sekundární predikace není možná, jak ukazuje (10b):

Pokud platí, že princip A (↗teorie vázání) se zakládá na shodě φ-r., jak navrhuje ✍Reuland (2001) a ✍Chomsky (2008), pak by anafory neměly být vázány v případě deagentních reflexivních forem, což potvrzuje následující příklad:

Naopak, pokud platí, že PRO má φ-r., potom v ↗kontrolových konstrukcích očekáváme vázané anafory. To potvrzuje příklad (12):

Čím bohatší má sloveso shodu (čím víc sloveso reflektuje φ-r. subjektu), tím větší je pravděpodobnost, že daný jaz. má nulový subjekt, tj. pro; viz např. ✍Taraldsen (1980) a ✍Rizzi (1982). Podle některých autorů také existuje vztah mezi bohatou shodou slovesa a subjektu a posunem slovesa ve větné struktuře (např. ✍Platzack & Holmberg, 1989). φ-r. jsou úzce spjaté s pády. Konkrétně jsou strukturní pády odrazem vztahu shody mezi jmennou frází a časovou hlavou T (nominativ) a jmennou frází a verbální hlavou v (strukturní akuzativ). Až na několik výjimek platí, že nominativ je ve větě udělen, pokud má T specifikovány φ-r. a rys finitnosti. Pokud je T vzhledem k finitnosti a φ-r. defektní – chybí jí buď rys osoby, n. čísla – potom udělení pádu není možné, jako např. v konstrukcích s ↗nadzvednutím (13), kde subjekt musí získat nominativ v maticové větě, n. v ↗ECM konstrukcích (14), kde subjekt v maticové větě získává strukturní akuzativ:

φ-r. mohou být ohodnoceny všechny najednou, jednou operací shody (např. ✍Chomsky, 2000), n. cyklickou operací shody (cyclic agree), která probíhá v několika krocích, jež pracují s jednotlivými rysy (✍Béjar(ová), 2003; ✍Béjar(ová) & Rezac, 2009). Oproti těmto syntaktickým přístupům tvrdí ✍Bobaljik (2008), že shoda φ-r. je postsyntaktický fenomén podobně jako udělovaní pádů. Často se předpokládá, že φ-r. jsou hierarchizované; osoba bývá nadřazena číslu a číslo bývá nadřazeno rodu (✍Noyer, 1992; ✍Harley(ová) & Ritter(ová), 2002). Jednotlivé φ-r. také bývají hierarchizované, viz např. ✍Sauerlandovu (2008) hierarchii sémantické příznakovosti u rysu osoby a čísla: třetí osoba je méně příznaková než osoba druhá a ta je zase méně příznaková než osoba první, dále je plurál příznakovější než singulár a duál je méně příznakový než singulár. Jednotlivé φ-r. mohou být rozloženy i do více primitivů a implikačních hierarchií, jak to činí např. ✍Béjar(ová) & Rezac (2009) s rysem osoby. První osoba má hodnoty osoba, participant a mluvčí, druhá osoba hodnoty osoba a participant a třetí má pouze hodnotu osoba. Viz také ↗osoba. Některé přístupy předpokládají dva typy rysu rodu a popř. dvě různé projekce pro rod v syntaxi, protože rod gramatický a přirozený se může u některých jmen lišit (srov. děvče), tyto případy mohou v závislosti na okolních podmínkách vykazovat různé syntaktické chování vzhledem ke shodě (✍Wechsler & Zlatić(ová), 2000; ✍Corbett, 2009).